Je to pár minut co jsem si pročítala staré články na hodně starém blogu, moje články, moje pesimistické články s občasnou dávkou optimismu, tak jak je to u mě běžné, a říkám si, několik let a já budu dělat furt to samé? Tak to ne. Kašlu na vylívání si srdíčka na blogu, začínám psát jinak. Ode dneška, a pravidelněji, pokud to půjde. Já vím, říkala sem si to tisíckrát, ale proč by to zrovna teď nemohlo klapnout? Možná právě teď je ten správný čas na to začít to tady vést aktivně.
Momentálně nemám moc čtenářů, pokud ještě vůbec, ale pokud ano, minimálně kdybych měla psát pro jednu osobu, tak nechci psát tak aby chudák ta dotyčná osoba měla ze mě depresi.
Ale tím neříkám že mám hrozný život, to ne.. ale vždy se vrátím k psaní článků když mě není nejlépe. A když to pak vidí člověk co mě nezná, tak si řekne že jsem opravdu tragéd. A nedivím se mu, ani v nejmenším.
Ale zase se vracím k tomu že i kdyby to mělo být pro jednu osobu, chci být více pozitivní, chci aby ta osoba nebo možná později osoby byly minimálně o kapku pozitivnější.
Vlastně ani nevím o čem budu psát, jestli jen takovéto polemizující články. A nebo zážitky, možná trochu více fotografií. Jo to by šlo, možná bych tím i získala další inspiraci zlepšovat se ve focení.
Chci aby se lidé nebáli si jít za svými sny. Tak jako sem si za ním šla já.
A víte co? Ono to bylo těžké, ne splnění snu, ale to že jsem odjela do zahraničí a nechala jsem doma vše, lidi kteří jsou mě nejbližší, proto jsem si ze začátku ani neuvědomovala jak úžasné je že jsem tady. V mojí vysněné Británii. Ale víte, lidé kteří za to opravdu stojí na mě počkají, chápou to, a až se vrátím, bude to jako kdybych nikdy neodjela. A pokud to dopadne jinak, tak to tak bude protože to tak má být.
Uvidím co má pro mě osud přichystaného.
